Mobile Version Hide

K prohlížení využíváte internetový prohlížeč Internet Explorer 6. Tento prohlížeč je již zastaralý.
Pro bezpečné a spolehlivé prohlížení stránek doporučujeme, abyste upgradovali na některý z následujících prohlížečů:

Firefox / Safari / Opera / Chrome / Internet Explorer 8+

Město a cestování

Tento ostrov u východoafrického pobřeží není příliš známou destinací. Uprostřed oceánu, mezi Mozambikem a Madagaskarem, obklopen korálovými útesy, leží nejstarší z vulkanických Komorských ostrovů, ostrov Mayotte. Ostrov býval důležitým obchodním centrem i pirátskou pevností. Díky svým krásným lagunám a rozmanitému mořskému životu zůstává dodnes mezi potápěči dobře střeženým tajemstvím. Pokud hledáte klid a ticho pod palmami, opuštěné bílé písečné pláže a modré laguny, pak je to místo přesně pro vás. Se svými přírodními scenériemi je Mayotte opravdu neuvěřitelným rájem.
Roku 2014 byl ostrov jako pátý francouzský zámořský department oficiálně uznán za součást EU. Vzhledem ke své geografické poloze v regionu měl tento vzdálený ostrov po dlouhou dobu velký strategický význam.
Konečně dovolená! Čtyři týdny nicnedělání. Tak proč neodjet pryč? Nejlépe někam hodně, hodně daleko! Poměrně spontánně a bez velkých příprav jsem zabalil kufr, popadl fotoaparát a vydal se navštívit starého přítele z Paříže. O ostrově jsem toho moc nevěděl, a před cestou jsem si dal za úkol zjistit více o zemi a místních lidech, ale zejména o tom, jak zde různé etnické skupiny žijí společně v harmonii, jak jsem se předtím někde dočetl.

Cesta
Nejrychlejší způsob, jak se dostat na ostrov, je letadlem z Nairobi nebo přes Réunion a Madagaskar. Když jsme začali klesat směrem k malému sousednímu ostrovu „Petite Terre“, riskl jsem letmý pohled dolů. V tu chvíli jsem si uvědomil, na jak malém kousku země uprostřed obrovského modrého oceánu se letadlo pokouší přistát. Musí to být skutečně výzva i pro ty nejzkušenější piloty. Větší letadla prostě nemohou na ostrově přistát. Po bezpečném přistání jsme se dostali trajektem přímo na sousední ostrov „Grande Terre“ a do jeho hlavního města Mamoudzou. Odtud jsme se vydali sdíleným taxíkem po úzkých silničkách do hornaté džungle uprostřed ostrova, přes Combani do odlehlé vesnice Tsingoni, kde jsem měl strávit čtyři týdny se svým přítelem a jeho pětičlennou rodinou.

Zapomenuté děti Francie

Cestou do vesnice mě obzvláště překvapilo, kolik dětí jsme potkávali po celém ostrově - všude, kam oko dohlédlo, byly děti. Více než dvě třetiny populace jsou mladší než 20 let. Na pláže Mayotte přijíždějí houfy dětí, které rodiče posadili na lodě s nadějí, že jim tak zajistí lepší budoucnost. Je zde také ohromná míra nezaměstnanosti mladých lidí, protože příliv uprchlíků způsobuje nedostatek pracovních příležitostí.

Ženy ostrova Mayotte

Další pozoruhodností ostrova jsou komorské ženy v úžasně barevných „chiromani“, tradičních zavinovacích šatech, díky nimž ostrov září barvami. Mayottské ženy jsou proslulé svou krásou a půvabem, ale také svou inteligencí. V dosud převládající kmenové kultuře požívají zvláštního postavení. Tento ostrov je domovem jedné z posledních matriarchálních společností na světě. Například rodinný dům tady patří ženě, což jí dává velkou nezávislost a samostatnost. Je skutečně fascinující vidět, že mezi touto tradicí a vírou většinové muslimské populace není konflikt.

Zloději za soumraku
Makis, místní druh lemura, je cokoli, jen ne plachý. Najdete je po celém ostrově. Každý večer krátce před setměním se shromažďují na střechách a elektrických sloupech, shlukují se do malých gangů a začínají své nájezdy na vesnice.
V pátek po Maghribu, společné večerní modlitbě, se z mnoha mešit řinou do ulic davy lidí oděných v řízách. Místo začíná pulsovat životem. Lidé se zastavují na kus řeči a na dálku se hlasitě zdraví. Zdá se, že lidé v Mayotte stále žijí v harmonii s přírodou, a to platí i pro moji hostitelskou rodinu. Každý den brzo ráno mne ještě před úsvitem a nezaměnitelným zvukem svolávání k modlitbě budilo kokrhání kohouta ze sousedství.

Ilot de Sable Blanc – modré laguny a pláže s bílým pískem

Bílý písčitý ostrov lze spatřit a navštívit jen několik hodin denně za odlivu, kdy se k němu lze dostat lodí. Jak příliv stoupá, bílá písečná pláž postupně mizí pod mořem. Tento úchvatný výjev se mi vryl hluboko do paměti a pro mě osobně to byl nesporný vrchol celé cesty.

Výběr vybavení
Ještě před svým čtyřtýdenním dobrodružstvím jsem měl příležitost otestovat OM-D E-M10 Mark II a několik objektivů řady Olympus PRO, včetně M.Zuiko Digital ED 40-150mm F2.8 PRO s telekonvertorem MC 14, M.Zuiko Digital 1.4x. Oba objektivy se zdály být dobrou volbou a tohoto rozhodnutí jsem nelitoval. Dodnes jsou nedílnou součástí mojí cestovní výbavy. Vzhledem k optimálnímu zobrazení a vysoké ostrosti detailů, kterou překoná snad jen mimořádná citlivost na světlo, jsou to moje absolutně nejoblíbenější objektivy. Co dokáže 5osá stabilizace obrazu tohoto vodě odolného fotoaparátu v kombinaci s 40-150mm teleobjektivem během rychlé jízdy na člunu zmítaném vlnami, to je prostě neuvěřitelné. Pro moji výstroj to byl skutečný test odolnosti, který ale zvládla bez ztráty kytičky!

Fotografické výzvy

Z pohledu neskrývané pouliční fotografie považuji region za poměrně riskantní - zejména pro nezkušené fotografy. Současná situace je nestabilní a atmosféru charakterizuje chudoba a tvrdý každodenní život. Moje potřeba ochrany se v některých oblastech dostala na zcela novou úroveň. Také obecně negativní postoj mnoha muslimů k fotografii mi fotografování zrovna neusnadnil. Kdyby mě nedoprovázeli spolehliví místní, spousty fotek by vůbec nebylo myslitelné pořídit.
Od druhého týdne jsem si dával pozor, abych měl svou značně osekanou soupravu vždy po ruce, v levné a nenápadné tašce přes rameno. Každé pozvednutí fotoaparátu s sebou neslo určité riziko a přitahovalo pozornost kolemjdoucích. Ne proto, že by předtím nikdy neviděli fotoaparát, ale protože šlo evidentně o drahé vybavení. Pro mě osobně je v takových extrémních podmínkách tichá závěrka kompaktní bezzrcadlovky, jakou je E-M10 Mark II, naprostou nezbytností, pokud chcete ukořistit pár záběrů a nedostat se do potíží.
Přesto jsem po příjezdu, jak už to tak někdy bývá, musel svůj původně plánovaný fotografický projekt hodit do koše.
Během této cesty jsem si uvědomil, že zoufalá situace bezpočtu uprchlických dětí, žijících nelegálně na tomto území, předurčí témata mých příštích fotografických sérií.

Autor a fotograf: Shamsan Anders

Všechny snímky byly pořízeny s následujícím vybavením